Nenechme se připravit o náš úsměv
Když se mě někdo zeptá: „Jak se máš?“ odpovím vždy stejně: „Dobře. Děkuji za optání.“ Zdá se mi to slušné. Proč někomu na tuto otázku, která už od svého vzniku má charakter jakéhosi konverzačního klišé, odpovídat v žalozpěvech? Proč někoho, kdo mi touto otázkou předložil jen svoji náklonnost, unavovat popisem svých trýzní?
Jsou dokonce známy příklady lidí, kteří se zrovna nacházeli v těžké životní situaci v podobě vážného onemocnění, rozkladu rodiny či šikany ze strany mocných, a přesto si nikdy nedovolili na tuto otázku odpovědět jinak než pozitivně.
V dnešní době je ale vše jinak. Každý je zahleděn do hlubin vlastního ega. Každý hledá na sobě bolístku, nad kterou lze alespoň lehce zafňukat. Každý potřebuje být z něčeho frustrován nebo deprimován. Úsměv na lících se přestal nosit. A to je pro mě ta největší společenská tragédie.
Proto vždy hleďme do budoucna jako optimisté. A nezapomeňme, že i ta největší hoře má svá sladká místa.
Vít Procházka
7/4/2006 – Novinky
Facebook komentáře:
Hallelujah Ur Messias
Joybells
- 23.00 – 23.59: Portréty
- 0.00 – 1.00: Rock - hudba
- 0.00 – 1.00: Worship - hudba
